Náročný životný príbeh, porovnávanie sa, život s psychickými problémami

Dobrý den,

nevím, kde začít, protože se toho v posledních dnech děje strašně moc. Chodím na vysokou školu, kde mi připadá, že to všichni zvládají lépe, než já. V rodině, mezi staršími sestřenicemi a bratranci i mezi kamarády mají všichni vystudovanou vysokou školu. Mají takový ten work-life balance a nehroutí se z každé blbosti, ze které se hroutím já. Často se potýkám s pocity, že za nimi zaostávám, protože já jsem dvakrát měnila obor na VŠ, ale ani tak nestuduju prestižní obor na prestižních univerzitách jako oni všichni. Nemám žádný work-life balance, protože tu školu zvládám s obrovským úsilím, a praxi si musím rozdělovat do několika týdnů, abych ji vůbec zvládla splnit, protože nedokážu normálně každý den chodit na praxi. Navíc mám na psychické problémy invalidní důchod a ve škole specifické vzdělávací potřeby. Už jenom to, že mám takhle psychické problémy ze mě dělá outsidera celé rodiny a hodně z nich na mě zanevřelo. Připadám si v tom všem strašně ztracená a strašně sama, mojí podporou byla moje spolubydlící, která byla moje jediná kamarádka ve městě, kde studuji, ale tento týden se odstěhovala, takže se cítím být sama už i v tom celém městě. Jsem v životě hrozně ztracená, pořádně nevím, co chci a hlavně nevím, jak se mám vyrovnat mým kamarádům a rodině. Pořád se někomu přizpůsobuji a snažím se všem zavděčit, hlavně mému tátovi. Vím, že bych se měla postavit sama za sebe a začít žít takový život, jaký chci já sama, protože každý máme jinou cestu, jenže já to takhle neumím. Žiju podle ostatních tak, jak by si oni přáli, abych žila. Všichni ti bratranci a sestřenice mají už svého partnera nebo partnerku, zatímco já jsem stále sama, protože se bojím jít znovu do partnerského vztahu. Jednou jsem měla přítele, jenomže ten se ke mě nechoval zrovna hezky, protože to byl manipulátor a pořád mi v něčem lhal. Proto se bojím jít znovu do vztahu, protože tohle nechci zažívat znovu. Nejsem smířená ani se svou minulostí, s tím, co jsem zažívala jako dospívající a pak i jako dospělá. Moc bych si přála začít žít život sama podle sebe, jenže nevím jak. Jak se nemám trápit nad minulostí, nad tím, že v tom svém životě nejsem tak úspěšná, jako lidé kolem mě a nikdy ani tak úspěšná nebudu, protože oni jsou, na rozdíl ode mě zdraví... Jsem z toho smutná, cítím se vyhořelá ze školy a praxí, byť chci tu školu dostudovat, ale stojí mě to obrovské úsilí. Nejsem schopna si ani uklidit věci v pokoji, natož potom pokračovat ve psaní bakalářské práce a k tomu ještě chodit na praxe. To je pro mě neskutečně náročné a vlastně i nemožné. Nevím, co mám dělat, kde vůbec začít si ten život dávat dohromady. Poradíte mi něco prosím?