Dobrý den, procházím si teď rozchodem ze 4letého vztahu, přítelkyně ho iniciovala cca měsíc zpátky. Pořád spolu bydlíme, příští týden se stěhuje kompletně. Doma spolu vycházíme hezky, smějeme se, ona mi vaří, pere, celkově se doma k sobě chováme "jakoby se nic nestalo", ale pochopitelně bez intimností. Fyzický kontakt jí ale nevadí, sama si párkrát řekla, jestli bych ji poškrabkal na zádech večer u filmu nebo v podobných situacích. Spouštěčem rozchodu byla podle jejích slov nedostatečná emocionální podpora z mojí strany v určitých situacích a to, že jsme si to měli vykomunikovat, "ale teď už je na to pozdě". Nějak jsem si to v sobě zpracoval a začátkem měsíce jsme měli jet na dovolenou, na kterou jsem místo ní vzal teda mladšího bratra. Těsně před odjezdem jsem sebral odvahu, šel jsem se jí omluvit za svoje chování s tím, že si uvědomuji svoje chyby a chci na nich pracovat, že jsem začal chodit na terapie a zapracoval na svém sebevědomí (začal jsem i více cvičit). To ji příjemně překvapilo, zajímala se o to a sama mi řekla, že jsem nebyl špatný partner, ale chyběla jí tam ta emocionální podpora. Řekla mi asi dvakrát od doby, co mi oznámila rozchod, že to sama nezavrhuje, že si třeba sama časem uvědomí, že tohle byla hloupost a že se bude chtít vrátit. Po tom rozhovoru před mým odletem mi dokonce řekla, že když zapracuji na těch problémech, které popsala, že budu cituji „úplný husband materiál“. Po dobu dovolené mi sama psala (i když třeba jen jednu, dvě zprávy denně), zajímala se, jak se nám tam líbí, chtěla vidět fotky atd., takže zájem z její strany ještě asi nějaký je. Přes zprávy bývá obecně odtažitější a úsečná, ale komunikaci sama iniciuje. Já jsem teď spíše v roli člověka, co odpovídá bez nějakých větších otázek, abych na ni nevyvíjel tlak. Vnímám na ní, že stres a emoce řeší únikem do neustálého výkonu, práce a brigád. Já naopak svádím vnitřní boj s overthinkingem, analyzováním jejích reakcí a nutkáním situaci aktivně zachraňovat. Nechám ji se odstěhovat, dám jí čas, mezi tím budu pracovat sám na sobě a osobě doufám, že se to mezi námi spraví. Chci se zeptat: 1. Myslíte si, že má takový vztah šanci na vzkříšení, když dáme věcem čas? 2. Jak lépe pracovat s vnitřním overthinkingem a úzkostí v momentech, kdy neodpovídá nebo působí odtažitě? 3. Kde leží zdravá hranice mezi dopřáváním prostoru bez tlaku a tím, abych nevědomky nepotlačoval sám sebe?
Odpověď
Dobrý deň, mesiac po rozchode a zároveň stále spoločné bývanie vytvárajú pomerne zvláštny medzipriestor. Vzťah sa skončil, ale mnohé veci, ktoré k nemu patrili, pokračujú. Preto je pochopiteľné, že každá jej správa, dotyk či milá veta vo Vás môže znovu prebúdzať nádej a následne potrebu analyzovať, čo to znamená. Či sa k sebe vrátite, sa dnes nedá vedieť. To, že medzi Vami zostala blízkosť a ona návrat úplne nevylučuje, možnosť ponecháva otvorenú. Zároveň by som z jednotlivých prejavov blízkosti nerobil dôkazy, že sa vzťah obnovuje. Jasnejšie môže byť až po jej odsťahovaní, keď obaja zažijete, aké je nebyť spolu každý deň. Pri overthinkingu môže pomôcť jednoduché rozlíšenie: ,,Čo teraz viem a čo si iba domýšľam?,, Napríklad ,,neodpísala mi,, je fakt. ,,Už o mňa nemá záujem,, je príbeh, ktorý k nemu môže úzkosť veľmi rýchlo dopísať. A pri poskytovaní priestoru by som si dával pozor, aby sa z neho nestala stratégia, ako ju získať späť. Priestor môžete dopriať jej a zároveň nemusíte prestať existovať Vy. Pokračujte v terapii, vo svojom živote a v zmenách, ktoré dávajú zmysel Vám – nielen tým, ktoré by Vás mohli urobiť lepším partnerom pre ňu. Možno je teraz najťažšou úlohou nevyriešiť, či sa vráti, ale naučiť sa chvíľu žiť bez odpovede na túto otázku.
Další krok
Chcete to probrat víc do hloubky s odborníkem?
Pomůžeme vám najít terapeuta, který vám bude doopravdy rozumět. Pokud si nesednete, můžete zkusit jiného — důležité je najít podporu, která vám bude dávat smysl.