Priateľstvo, kamarátstvo, vzťah

Dobrý den. Potřebovala bych poradit, co tak nějak dělat sama se sebou. Je mi čerstvých 21 a už půl roku se jednou nohou nacházím v jakémsi “vztahu” s kamarádem. Když byl do mě minulé září zamilovaný, nějak jsem nepoznala jeho signály, ignorovala ho a tím mu tak trochu ublížila. Potom jsme kolem sebe dlouhou dobu kroužili, až jsme si nakonec v dubnu dali první pusu. První týdny jsme se vídali, líbali se a dělali to, co lidé dělají, když se navzájem přitahují. On ale následně přišel s tím, že vztah nechce a že ho láká ještě jiná slečna. Zase se to mezi námi zamotalo, my se nevídali. Já dávala prostor té druhé slečně a léčila se ze zlomeného srdíčka. Oba jsme zkusili jiné partnery. Nakonec jsme ale došli k závěru, že to není ono a že si chybíme. Tehdy v červenci poprvé otevřel možnost nás dvou ve vztahu. Ale přiznal, že se bojí, aby mi nějak neublížil. Neumí dodržovat sliby, neumí dávat najevo to, že si někoho váží. Je dost “urýpaný” typ člověka, takže je někdy těžké poznat, kdy si z někoho dělá srandu a kdy to myslí vážně. Taky je lehce sobecký, takže jsou momenty, kdy volí sebe. Dva týdny zpět jsem s ním o tomhle všem mluvila, nakonec se rozbrečela. Měsíc (v srpnu jsme se zase nevídali, protože neměl čas kvůli práci) jsem v sobě držela veškeré emoce. Svou zamilovanost, zmatek, strach, že o něj přijdu. Naštvanost, že si na mě neudělá čas. A hlavně jsem zkusila opět jiného partnera. To ale nefungovalo. Pořád jsem byla myšlenkami u toho mého. A tak jsem se dva týdny zpět u něj v náručí sesypala a vše mu řekla. Jak moc mi chyběl a co mi na něm vadí. Začal se snažit. Už dva týdny do mě tolik nerýpe, a pokud ano, omlouvá se okamžitě. Nutno podotknout, že oba jsme dost podobní na způsob komunikace. Popichovat se a tak. Je mezi námi spousta chemie i po roku známosti. Teď ale k tomu problému. I když se snaží, je hodný, pozorný, pořád jsem nespokojená a prakticky každý den brečím. Dnes se to opakovalo. Tyhle dva týdny mi přál například “hezky se vyspi”, včera napsal jen “dobrou noc” a můj mozek z toho automaticky vytvořil scénář “přestává mě mít rád”. Jsem hrozně citlivá na změnu tónu, jeho nálady. Stačí, aby mě přehlédl v davu a já z toho vykonstruuji, že mu na mně přestalo asi záležet. Všichni kolem mě jsou v krásném, zdravém vztahu a já nechutně závidím. To se mi nikdy nestalo. Nevěřím mu dostatečně, abych dokázala přes den normálně fungovat bez myšlenek na to, co když mě přestane mít ze dne na den rád, co když ho bude zase lákat jiná možnost… hodně overthinkuju a jsem za to přísná na něj. Chci každý den kontakt a ujištění, že tam pořád je. Ale vím, že tím strašně mučím jeho, aniž bych si to uvědomovala. Nechci ho udusit svými problémy v hlavě. Moje kamarádky ho nemají rády, takže jim se svěřit nemohu. Jejich jediná rada je “vykašli se na něj”, ale nikdo nechápe, že je problém hlavně ve mně. I kdybychom byli spolu ve vztahu oficiálně, našla bych si něco, proč se bát. Proč mu nevěřit. A taky vím, že když nebudu mít tenhle problém s ním, stejný cyklus se bude opakovat s někým jiným. Problém není v něm, ale hlavně ve mně. Naše láska mě hrozně bolí, poslední měsíc necítím nic jiného, než úzkost. Jsem s ním tak šťastná, ale díky mé hlavě a mým scénářům zároveň tak nešťastná. Nevím, jak hlavu a nejistotu vypnout. A užívat si to hezké, co spolu máme. Prosím, budu ráda za jakoukoliv radu. Ale upřímně bych byla moc ráda, kdyby to byla rada bez možnosti “opusť ho”. Moc děkuji za přečtení, s pozdravem Simča